To čiňte na mou památku  (Lk 22,19)

Prostá slova při poslední večeři jako když někdo odchází na dalekou cestu. Večeře byla příležitostí radostného setkání rodiny, širšího společenství bratří a sester, kteří patří k sobě, mají mezi sebou lásku, dělí se mezi sebou o potřebné, nesou břemena jedni druhých, vzájemně se podporují a pomáhají. V knihách Písma je často o večeři, kterou budeme prožívat v nebeském království. Pán Ježíš svým připomenutí památky, že jde zemřít za své učedníky, za své následovníky, za nás, využil k tomu, aby zároveň jim připomněl nejen svůj čin, ale touhu, aby drželi při sobě. Zmínkou o krvi nové smlouvy každý, kdo s úctou a touhou následovat Krista přijímá prosté symboly těla a krve nebo jinak vyjádřeno všeho, co jim řekl, co jim ukazoval, jak jednat a jak žil, stanou se účastníky nové smlouvy, kterou uzavřel se svým Otcem za všechny lidi. A po svém vzkříšení slíbil, že při tomto stolování, kdy si připomenou Ježíšovu oběť, toho pravého beránka, který byl obětován za všechny lidi, bude s nimi svým Duchem. „To čiňte na mou památku“ nejsou slova jako na shledanou, pamatujte na mne, ale dvě důležitá přání našeho Pána, Mistra, Zachránce, nejbližšího člověka, který nás spojuje s Bohem se svým Otcem a s našim Otcem: Držte při sobě podobně jako rodina a následujte mne svým životem. Památka je radostnou událostí, vyjádřením vzájemné lásky a víry. S lítostí pozoruji, jak někteří z prosté události, která má být radostí, že máme Spasitele, že máme blízkého přítele, bratra, který je dnes vedle Božího trůnu a připravuje pro nás své příbytky, který pro nás i dýchá a patříme k sobě, udělali obřad s kvašeným chlebem a kyselým vínem, nebo strčí kousek chleba v podobě oplatky do zlaté skříňky a klanějí se tomu. Při památce je důležité společenství, vzájemná láska a rozhodnutí jít cestou Ježíše Krista, jeho vírou v jediného pravého Boha a toho, kterého poslal našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. AMEN